My mrtví žalujem. Ne, na našich hrobech nehnijí kříže a náhrobky se neklenou. Ne, nejsou tam věnce, ni tepané mříže, andělé s hlavou skloněnou, vrby a věnce se zlatým vláknem, svíčka, jež nikdy nezháší. My hnijem v jámách, politi vápnem, v kostech nám vítr haraší. Vybledlé lebky beznadějí na ostnatých drátech se chvějí a popel náš jde do všech stran, v tisíci urnách rozmetán. Tvoříme řetěz kolem světa, semena větrem rozvátá, čítáme dny, měsíce, léta čekáme, čas nám nechvátá. A stále více je nás tu dole, bobtnáme den co den už nadouváme vaše pole, až jednou pukne vaše zem. A potom vyjdem, strašný řad, na lebce lebku, s hnátem hnát a zařvem ve tvář lidem všem: My mrtví žalujem! Túto báseň napísala neznáma autorka z českého rodinného tábora dňa 7. 3. 1944, keď čakala pred plynovou komorou na smrť.