A najednou bylo ticho. Znělo krásně, ale stejně hrozně bolelo. Proč bolí ticho? Jakoby připomínalo něco krásného i bolestivého zároveň. A kdo ví, na co si v tu chvíli vzpomenout? Ticho – přece má nějaký zvuk. Zvuk, který sice neslyšíme, ale vnímáme.Jsou to i hodiny, které visí na zdi a odbíjí vteřinku po vteřince náš život. Tikají, abychom si uvědomili, jak rychle plyne čas a jak je nám vzácný. Tikají, aby připomněly život, bušící srdce, žal nebo vztek, něco krásného, či zlého, ale především nespoutaného. Tak zní ticho – dech a vzlyk. Pláč nešťastných, kteří živoří okolo tebe, ale i smích druhých, kteří žijí šťastně. To aby se vědělo, že žijeme … To aby se vědělo, že toho ticha po našem krátkém životě bude mnohem víc …